Bible verses about "questioning god" | BKR

¹ Tedy odpověděl Hospodin Jobovi z vichru, a řekl: ² Kdož jest to, jenž zatemňuje radu řečmi neumělými? ³ Přepaš nyní jako muž bedra svá, a nač se tebe tázati budu, oznam mi. ⁴ Kdes byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, jestliže máš rozum. ⁵ Kdo rozměřil ji, víš-li? Aneb kdo vztáhl pravidlo na ni? ⁶ Na čem podstavkové její upevněni jsou? Aneb kdo založil úhelný kámen její, ⁷ Když prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní, a plésali všickni synové Boží? ⁸ Aneb kdo zavřel jako dveřmi moře, když vyšlo z života, a zjevilo se? ⁹ Když jsem mu položil oblak za oděv, a mrákotu místo plének jeho, ¹⁰ Když jsem jemu uložil úsudek svůj, přistaviv závory a dvéře, ¹¹ I řekl jsem: Až potud vycházeti budeš, a dále nic, tu, pravím, skládati budeš dutí vlnobití svého. ¹² Zdaž jsi kdy za dnů svých rozkázal jitru? Ukázal-lis záři jitřní místo její, ¹³ Aby uchvacovala kraje země, a bezbožní aby z ní vymítáni byli? ¹⁴ Tak aby proměnu přijímala jako vosk pečetní, oni pak aby nedlouho stáli jako roucho, ¹⁵ A aby bezbožným zbraňováno bylo světla jejich, a rámě vyvýšené zlámáno bylo? ¹⁶ Přišel-lis až k hlubinám mořským? A u vnitřnosti propasti chodil-lis? ¹⁷ Jsou-li tobě zjeveny brány smrti? A brány stínu smrti viděl-lis? ¹⁸ Shlédl-lis širokosti země? Oznam, jestliže ji znáš všecku. ¹⁹ Která jest cesta k obydlí světla, a které místo temností, ²⁰ Že bys je pojal v meze jeho, poněvadž bys srozumíval stezkám domu jeho? ²¹ Věděl-lis tehdáž, že jsi měl se naroditi, a počet dnů tvých jak veliký býti má? ²² Přišel-lis až ku pokladům sněhu? A poklady krupobití viděl-lis, ²³ Kteréž chovám k času ssoužení, ke dni bitvy a boje? ²⁴ Kterými se cestami rozděluje světlo, kteréž rozhání východní vítr po zemi? ²⁵ Kdo rozdělil povodní tok, a cestu blýskání hromovému, ²⁶ Tak aby pršel déšť i na tu zemi, kdež není lidí, na poušť, kdež není člověka, ²⁷ Aby zapájel místa planá a pustá, a k zrůstu přivodil trávu mladistvou? ²⁸ Má-liž déšť otce? A kdo plodí krůpěje rosy? ²⁹ Z čího života vychází mráz? A jíní nebeské kdo plodí? ³⁰ Až i vody jako v kámen se proměňují, a svrchek propasti zamrzá. ³¹ Zdali zavázati můžeš rozkoše Kuřátek, aneb stahování Orionovo rozvázati? ³² Můžeš-li vyvoditi hvězdy polední v čas jistý, aneb Arktura s syny jeho povedeš-li? ³³ Znáš-li řád nebes? Můžeš-li spravovati panování jejich na zemi? ³⁴ Můžeš-li pozdvihnouti k oblaku hlasu svého, aby hojnost vod přikryla tebe? ³⁵ Ty-liž vypustíš blýskání, aby vycházela? Zdaliž řeknou tobě: Aj teď jsme? ³⁶ Kdo složil u vnitřnostech lidských moudrost? Aneb kdo dal rozumu stižitelnost? ³⁷ Kdo vypravovati bude o nebesích moudře? A láhvice nebeské kdo nastrojuje, ³⁸ Aby svlažená země zase stuhnouti mohla, a hrudy se v hromadě držely? ³⁹ Honíš-liž ty lvu loupež? A hltavost lvíčat naplňuješ-liž, ⁴⁰ Když se stulují v peleších svých, ustavičně z skrýší čihajíce? ⁴¹ Kdo připravuje krkavci pokrm jeho, když mladí jeho k Bohu silnému volají, a toulají se sem i tam pro nedostatek pokrmu?

² Jan pak v vězení uslyšev o skutcích Kristových, poslal dva z učedlníků svých, ³ A řekl jemu: Ty-li jsi ten, kterýž přijíti má, čili jiného čekati máme?

¹⁶ Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný.

⁶ Žádejž pak důvěrně, nic nepochybuje. Nebo kdož pochybuje, podoben jest vlnám mořským, kteréž vítr sem i tam žene, a jimi zmítá.

² Ale nohy mé téměř se byly ušinuly, o málo, že by byli sklouzli krokové moji, ³ Když jsem horlil proti bláznivým, vida štěstí nešlechetných. ⁴ Nebo nebývají vázáni až k smrti, ale zůstává v cele síla jejich. ⁵ V práci lidské nejsou, a s lidmi trestáni nebývají.

¹ Vyučující, Azafův. Proč, ó Bože, nás tak do konce zamítáš? Proč roznícena jest prchlivost tvá proti stádci pastvy tvé? ² Rozpomeň se na shromáždění své, jehož jsi od starodávna dobyl a vykoupil, na proutek dědictví svého, na Sion horu tuto, na níž přebýváš. ³ Přispějž k hrozným pustinám. Jak všecko pohubil nepřítel v svatyni! ⁴ Řvali nepřátelé tvoji u prostřed shromáždění tvých, a na znamení toho zanechali množství korouhví svých. ⁵ Za hrdinu jmín byl ten, kterýž co nejvýše zdvihl sekeru, roubaje vazbu dříví jeho. ⁶ A nyní již řezby jeho napořád sekerami a palicemi otloukají. ⁷ Uvrhli oheň do svatyně tvé, na zem zřítivše, poškvrnili příbytku jména tvého. ⁸ Řekli v srdci svém: Vyhubme je napořád. Takž vypálili všecky stánky Boha silného v zemi. ⁹ Znamení svých nevidíme, jižť není proroka, aniž jest mezi námi, kdo by věděl, dokud to stane. ¹⁰ I dokudž, ó Bože, útržky činiti bude odpůrce? A nepřítel ustavičně-liž rouhati se bude jménu tvému? ¹¹ Proč zdržuješ ruku svou, a pravice své z lůna svého nevzneseš? ¹² Však jsi ty, Bože, král můj od starodávna, působíš hojné spasení u prostřed země. ¹³ Ty silou svou rozdělil jsi moře, a potřels hlavy draků u vodách. ¹⁴ Ty jsi potřel hlavu Leviatanovi, dal jsi jej za pokrm lidu na poušti. ¹⁵ Ty jsi otevřel vrchoviště a potoky, ty jsi osušil i řeky prudké. ¹⁶ Tvůjť jest den, tvá jest také i noc, světlo i slunce ty jsi učinil. ¹⁷ Ty jsi založil všecky končiny země, léto i zimy ty jsi sformoval. ¹⁸ Rozpomeniž se na to, že útržky činil ten odpůrce Hospodinu, a lid bláznivý jak se jménu tvému rouhal. ¹⁹ Nevydávejž té zběři duše hrdličky své,na stádce chudých svých nezapomínej se na věky. ²⁰ Ohlédni se na smlouvu; nebo plní jsou i nejtmavější koutové země peleší ukrutnosti. ²¹ Nechažť bídní neodcházejí s hanbou, chudý a nuzný ať chválí jméno tvé. ²² Povstaniž, ó Bože, a veď při svou, rozpomeň se na pohanění, kteréžť se děje od nesmyslných na každý den. ²³ Nezapomínej se na vykřikování svých nepřátel, a na hluk proti tobě povstávajících, kterýž se silí ustavičně.

² Takto praví Hospodin: Cestě pohanů neučte se, aniž se znamení nebeských děste, neboť se jich děsí pohané. ³ Ustanovení zajisté těch národů jsou pouhá marnost. Nebo setna dřevo sekerou v lese, dílo rukou řemeslníka, ⁴ Stříbrem a zlatem ozdobí je, hřebíky a kladivy utvrzují je, aby se neviklalo.

¹² Nyní zajisté vidíme v zrcadle a skrze podobenství, ale tehdáž tváří v tvář. Nyní poznávám z částky, ale tehdy poznám, tak jakž i známostí obdařen budu.

⁹ Běda tomu, kdož se v odpory dává s tím, jenž jej sformoval, jsa střep jako jiné střepiny hliněné. Zdaliž dí hlina hrnčíři svému: Což děláš? Dílo tvé zajisté ničemné jest. ¹⁰ Běda tomu, kterýž říká otci: Co zplodíš? A ženě: Co porodíš? ¹¹ Takto praví Hospodin, Svatý Izraelský, a kterýž jej sformoval: Budoucí-liž věci na mně vyzvídati chcete, o synech mých a díle rukou mých mně vyměřovati? ¹² Já jsem učinil zemi, a člověka na ní stvořil; já jsem, jehož ruce roztáhly nebesa, a všemu vojsku jejich rozkazuji.

²⁰ Ale ó člověče, kdo jsi ty, že tak odpovídáš Bohu? Zdaž hrnec dí hrnčíři: Pročs mne tak udělal?

² Až dokud, ó Hospodine, křičeti budu, a nevyslyšíš? Volati budu k tobě pro nátisk, a nespomůžeš?

¹⁶ Nebo kdo jest poznal mysl Páně? A kdo jej bude učiti? My pak mysl Kristovu máme.

⁵ Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž jí od Boha, kterýž všechněm dává ochotně a neomlouvá; i budeť jemu dána. ⁶ Žádejž pak důvěrně, nic nepochybuje. Nebo kdož pochybuje, podoben jest vlnám mořským, kteréž vítr sem i tam žene, a jimi zmítá.

¹ Proč, ó Hospodine, stojíš zdaleka, a skrýváš se v čas ssoužení? ² Z pychu bezbožník protivenství činí chudému. Ó by jati byli v zlých radách, kteréž vymýšlejí. ³ Neboť se honosí bezbožník v líbostech života svého, a lakomý sobě pochlebuje, a Hospodina popouzí. ⁴ Bezbožník pro pýchu, kterouž na sobě prokazuje, nedbá na nic; všecka myšlení jeho jsou, že není Boha. ⁵ Dobře mu se daří na cestách jeho všelikého času, soudové tvoji vzdáleni jsou od něho, i na všecky nepřátely své fouká, ⁶ Říkaje v srdci svém: Nepohnuť se od národu až do pronárodu, nebo nebojím se zlého. ⁷ Ústa jeho plná jsou zlořečenství, i chytrosti a lsti; pod jazykem jeho trápení a starost. ⁸ Sedí v zálohách ve vsech a v skrýších, aby zamordoval nevinného; očima svýma po chudém špehuje. ⁹ Číhá v skrytě jako lev v jeskyni své, číhá, aby pochytil chudého, uchvacujeť jej, a táhne pod sítku svou. ¹⁰ Připadá a stuluje se, dokudž by nevpadlo v silné pazoury jeho shromáždění chudých. ¹¹ Říká v srdci svém: Zapomenulť jest Bůh silný, skryl tvář svou, nepohledíť na věky. ¹² Povstaniž, Hospodine Bože silný, vznes ruku svou, nezapomínejž se nad chudými. ¹³ Proč má bezbožník Boha popouzeti, říkaje v srdci svém, že toho vyhledávati nebudeš? ¹⁴ Díváš se do času, nebo ty nátisk a bolest spatřuješ, abys jim odplatil rukou svou; na tebeť se spouští chudý, sirotku ty jsi spomocník. ¹⁵ Potři rámě bezbožného, a vyhledej nepravosti zlostného, tak aby neostál. ¹⁶ Hospodin jest králem věčných věků, národové z země své hynou. ¹⁷ Žádost ponížených vyslýcháš, Hospodine, utvrzuješ srdce jejich, ucha svého k nim nakloňuješ, ¹⁸ Abys soud činil sirotku a ssouženému, tak aby jich nessužoval více člověk bídný a zemský.

⁸ Nejsouť zajisté myšlení má jako myšlení vaše, ani cesty vaše jako cesty mé, praví Hospodin. ⁹ Ale jakož vyšší jsou nebesa než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše, a myšlení má myšlení vaše.